„Tak já si jdu namalovat obličej na ksicht.“ Ženy, která z nás tuhle větu nikdy neslyšela? Já tedy hodněkrát. Dost na mě zapůsobila a dlouho jsem v sobě nosila dojem, že malovat se je nutnost. Že přece žena nevyjde z domu jen tak, jak se ráno probudila. Přitom mi ta myšlenka vždycky byla cizí a působila na mě nepříjemným tlakem.
Až když jsem se nad tím nedávno konečně pořádně zamyslela, dospěla jsem k rozhodnutí, že ze sebe ten tlak sejmu a přestanu se malovat. Důvodů jsem měla víc.
Make-up mi přijde děsně nepraktický. Často si mnu oči, potím se nebo slzím, takže se mi všechno rozmaže. Večer to všechno pracně odstraním, abych ráno začala nanovo. Nebaví mě to. A taky mi to přijde zbytečné. Snažím se mít se ráda taková, jaká jsem. A tak se mi zdá, že malováním obličeje říkám, že jsem nespokojená s tím, jak přirozeně vypadám, že si musím dávat nějakou masku. Přitom to, jaká jsem uvnitř nebo co říkám, by mělo mít větší hodnotu než to, jak vypadám.
Tak jsem to provedla. Přestala jsem se malovat. A to, jak se po pár dnech cítím, je pro mě celkem překvapivé. Protože se cítím mnohem lépe, než jsem čekala. Svobodně, přirozeně a pohodlně. Ráno ušetřím čas, přes den si můžu promnout oči a večer nemusím nic pracně odstraňovat. A když se podívám do zrcadla, zažívám zvláštní pocit, že koukám na sebe, ne někoho v masce.
„Přestala jsem se malovat. A když se podívám do zrcadla, zažívám zvláštní pocit, že koukám na sebe, ne někoho v masce.“Foto: comedy_nose / Foter, Creative Commons Attribution 2.0 Generic
Mnoho žen mi řeklo, že nosí make-up, aby zakryly akné a další nedokonalosti pleti. Jenže proč je akné vlastně problém? Skoro nikdo nemá dokonalou pleť. Tak mám akné, a? To se se mnou kvůli němu lidi přestanou bavit? Po těch pár dnech mě napadla taková pěkná věc: lidem je moje akné ve skutečnosti úplně ukradené. Sami mají vlastní vady a nejistoty a nás ostatní zdaleka nesledují tolik, jak si sebestředně myslíme.
Některé ženy se rády malují pro zábavu a pro radost, pro změnu a experimentování, nebo berou make-up jako formu umění. To naprosto beru. Ale zdá se mi, že žena by měla dokázat vyběhnout ven, a třeba i do školy nebo do práce, bez make-upu. Protože se dokáže mít ráda bez přikrašlování, protože je vyrovnaná se svými nedokonalostmi a protože ví, že její hodnota spočívá primárně v něčem jiném než ve vzhledu. Prostě bych si přála, aby byl make-up otázkou promyšlené volby, a ne nutností, protože se bojím, že by mě lidi jinak nebrali jako plnohodnotného člověka.