Vizuální čaroděj Michal Jelínek
Heuréka není jen výkřik, je to stav mysli. A právě v tomhle stavu potkáváme Michala Jelínka – vizuálního designéra nejen myšlení, autora stejnojmenné kapesní knihy o kreativitě, lektora a propagátora myšlenkových map, průvodce světem nápadů. Světem, který se nehlásí o slovo, ale v nás všech neustále pracuje. A právě k němu nám Michal pomáhá nalézt cestu.
Třeba svou knihou Heuréka – kapesní průvodce kreativitou. Není to rozhovor o tom, jak být kreativní „rychleji“ nebo „lépe“, ale spíš o tom, proč vůbec tvořit, a co se děje těsně předtím, než nápad dostane tvar.
Mluvili jsme spolu o fázi, která většinu lidí děsí, ale jeho fascinuje: o počátku. O jemném chvění před prvním tahem tužky. O zmatku, který není nepřítelem, ale nezbytnou součástí procesu. A taky o tom, co dělat, když nás náš vlastní nápad zaskočí.
Kdy jsi naposledy zažil vlastní „aha moment“ – a co bylo jeho spouštěčem?
Paradoxně to bylo při psaní samotné knihy. Dlouho jsem bojoval s tím, jak vysvětlit rozdíl mezi skicováním jako uměním a skicováním jako myšlením. Pak jsem si během procházky v lese uvědomil, že skicování jsou vlastně jen „malá gesta na papíře“, že ruka s tužkou dělá to samé, co architekt z výzkumu Barbary Tversky, když vysvětloval svůj návrh gesty ve vzduchu. Spouštěčem byla kombinace pohybu, volného prostoru a faktu, že jsem přestal myslet na výsledek.
Co všechno musí být přítomno, aby mohl vzniknout nápad s šancí na přežití?
Podle mé zkušenosti to jsou tři věci: čas, prostor a odvaha ke „špatným“ nápady. Čas znamená, že kreativita má svůj začátek a konec, že je to proces, že má své fáze – nelze ji uspěchat. Prostor je fyzický i mentální – potřebujete místo, kde nás nic neruší. A odvaha znamená dovolit si divergentní myšlení, tedy surfování po kognitivních mapách bez strachu, že na něco „nepřijdete“. Paradoxně nejlepší nápady často začínají jako ty nejhorší.
Tvůj přístup připomíná architekturu. Co je na počátku – tvar, směr, nebo potřeba?
Vždy potřeba. Ale pozor, ne potřeba výsledku, ale potřeba porozumět problému. Graham Wallas to nazval „přípravou“, tedy fází, kdy sbíráme informace a necháváme mozek strávit problém. Tvar a směr jsou až produkty této práce. A nakonec, je to vlastně jako stavba domu, než začnete kopat základy,
musíte pochopit terén.
Když si „to sedne“ – je to z hlavy, z ruky, nebo z těla?
Určitě z těla! To je jedna z klíčových myšlenek knihy. Neurovědci dnes potvrzují, že myšlení je „vtělené“, tedy závislé na našem fyzickém prožívání světa. Nejen u mě osobně je to často kombinace: ruka kreslí, tělo gestikuluje a mozek sleduje, co se děje. Ten moment „sednutí“ poznám podle toho, že se mi změní rytmus kreslení a moje tahy se stanou jistější, energičtější.
Jak chráníš nápady před předčasným "zabíráním realitou"?
Klíčové je nemyslet na výsledek! V knize to nazývám „nemyslet na výsledek“, a je to jedna z nejdůležitějších kapitol. Nápad musí dozrát ve fázi divergentního myšlení, kde je všechno dovoleno. Konvergentní myšlení – to praktické, logické – přijde až později. Je to jako chránit květinu před mrazem, potřebuje skleník plný volného času a prostoru.
Máš oblíbenou techniku návratu k nápadu?
Procházka! Zní to banálně, ale výzkumy potvrzují, že chůze podporuje divergentní myšlení. Mám dokonce na přednáškách snímek obrazovky telefonu s počtem kroků za rok a ptám se publika, jak souvisí s kreativitou. Kromě toho používám „přemýšlecí kresby“, jednoduché čmáranice, které mi pomáhají při dialogu s nápadem. Nejde o krásné kresby, ale o myšlení na papíře - o to nechat naši mysl pracovat i náš mozek a tělo vůbec.
Jaký je největší omyl o kreativitě?
Že je to dar nebo talent, který buď máte, nebo nemáte. To je naprostý nesmysl! Kreativita je stejně přirozená jako chůze, je to lidská schopnost. Rozdíl je jen v tom, že některé děti jsou nucené „zapomenout“ být kreativní kvůli školnímu systému nebo společenským očekáváním. David Eagleman ve svém výzkumu ukazuje, že se mozek fyzicky mění celý náš život – a to jak můžeme do jisté míry ovlivnit a tak si můžeme kreativitu znovu osvojit.
Jak se mění práce s nápady v době AI?
AI je fascinující nástroj, ale funguje jinak než lidská kreativita. AI pracuje s pravděpodobnostmi na základě obrovských datových sad, je to vlastně sofistikovaná forma konvergentního myšlení. Lidská kreativita je ale především o spojování zdánlivě nesouvisejících věcí, o divergentním surfování po našich jedinečných kognitivních mapách v mozku. AI může být skvělým pomocníkem, ale „koncepční euforii“ asi nikdy nepocítí, ta vzniká z našeho vtěleného prožívání světa. A nakonec to nejdůležitější: AI je výborná v kreativitě založené na derivaci a kombinaci. Kde ovšem zcela selhává, je transformativní kreativita, tam je stále ještě lidský mozek nenahraditelný. Tedy pokud chceme změnit nejen svět, ale především sami sebe.
Jak by podle tebe vypadal první den předmětu "Kreativní myšlení"?
Žádné lavice! Studenti by byli na koberci nebo venku. Začali bychom cvičením pareidolie, tj. hledáním tvarů v mracích nebo skvrn od kávy. Pak by následovalo „přemýšlecí kreslení“, ne o tom, jak hezky nakreslit auto, ale jak přemýšlet o autech čmáranicemi. A hlavně by se studenti učili, že se „špatných“ nápadů nemusí bát, že jsou to vlastně jen zárodky těch dobrých. A co bych chtěl jako cíl? Znovu objevit radost z vlastního myšlení. Aby ty děti byly zase trochu lidmi.
Co napsat na konec?
K některým rozhovorům není co dodat. Kreativita, jak o ní mluví Michal Jelínek, není výsada ani nástroj, ale způsob života. Není to nápad, který přichází shůry, ale gesto těla, skvrna na papíře nebo rytmus našich kroků v lese.
Nejde v ní o to vymyslet hned něco velkého, jde o to dovolit si nemyslet na výsledek a vydržet ve stavu, kdy ještě není jasné, co z toho bude. V době, kdy na nás umělá inteligence chrlí obrovská množství možných řešení, může být právě tento stav bytí člověka, to kdy je otevřený, vtělený, nehotový, tím nejlidštějším aktem vůbec.
Možná právě v tom tichém propojování gest, obrazů a významů naplňuje Michal beze zbytku dávný význam slova čaroděj. To slovo totiž kdysi označovalo toho, kdo čárou, pohybem klacku v prachu, kreslil děj. Symbol, který zaznamenal, pomáhal druhým pochopit to, co je přesahovalo. A právě to dělá i dnes. Vtiskuje myšlení do prostoru tak, aby z něj mohli čerpat i ti, kdo chtějí vyjádřit svá slova.
Protože možná vůbec nejde o to, JAK být kreativní, ale jen znovu zažít radost z vlastního myšlení. A někdy k tomu stačí jen nebýt si úplně jistý, sebestředný ani dokonalý.
Protože právě to nás drží ve vědomí, na naší cestě k sobě.
Moc ti děkuji za rozhovor.
🌐 Když tužka znamená výraz
Výzva: Zkus si dnes ráno nebo večer načrtnout vlastní portrét. Ne podle zrcadla, ale podle toho, jak se cítíš. Vezmi jen tužku a papír. Tvář nemusí být reálná – může být klidně jen symbol, linka, gesto. Potom si udělej make-up jako odpověď na ten obraz. Ne podle návodu, ale podle pocitu. Jak ses proměnil(a)?
Proč právě takhle? Líčení je také čára, otisk, vyjádření. Není to maska. Je to tvé gesto ke světu. Vnitřní výtvarná řeč, kterou můžeš vést každý den jinak.
Komentáře
Okomentovat