Dvojí metr stárnutí a co s ním udělá vaše líčení

Když slaví narozeniny muž, přejí mu zdraví. Když je slaví žena, přejí jí, aby na svůj věk nevypadala. Tenhle rozdíl není o dortu ani o svíčkách, ale o tom, komu společnost dovoluje stárnout nahlas. A líčení stojí přesně v místě, kde se rozhoduje, jestli ten dvojí metr posloucháme, nebo si z něj bereme jen to, co chceme my sami.

💄 Psychoterapeutka Kaytee Gillis popsala v eseji The Double Standard of Aging for Women pro Psychology Today vlastní narozeninovou oslavu. Gratulanti jí říkali, že na svůj věk nevypadá, že bude muset sáhnout po barvě na šediny, že takové výročí musí být pro ženu nepříjemné. Mysleli to vlídně. Přesto z toho odcházela s pocitem, že něco selhala.

O pár měsíců dřív měl narozeniny její partner, stejně starý. Nikdo se ho neptal, jestli mu nevadí přibývající roky, dostal přání a v práci si ho vážili o něco víc, jako by mu léta navíc přidala na důvěryhodnosti. Gillis si toho rozdílu všimla přesně proto, že žila oba scénáře ve stejném roce. Stejný kalendář, dva úplně jiné příběhy.

Odkud se ten dvojí metr bere

Kultura má pro stárnoucího muže hotový archetyp. Moudrý stařec, mentor, muž, který za sebou má cestu a teď ji předává dál. U žen ten samý archetyp, moudrá stařena, existuje stejně dávno, jen ho pop kultura systematicky vynechává. Ve filmech je stará žena buď neviditelná, nebo je čarodějnice. Autorita se u ní nekoná.

A teď to podstatné: tenhle rozdíl nevzniká v momentě, kdy žena zestárne. Podle Gillis se dívky učí hodnotu vázat na mládí a krásu už odmala, a ten tlak pak nepovoluje v žádné fázi života. Muž může s věkem přibrat, zešedivět, dostat vrásky, a společnost mu to čte jako gravitas (vážnost či důstojnost). Žena za totéž slyší, že by s tím měla něco dělat.

Netvrdím, že mužům stárnutí prochází bez škrábance. I oni čelí komentářům k vzhledu, k plešatění, k výkonu. Rozdíl je v tom, že u nich tyhle poznámky neurčují celý narativ. U žen ano, a to je ten skutečný dvojí metr, ne jednotlivá věta na oslavě, ale to, kolik váhy jí okolí dá.

Líčení jako rozhodnutí

Tady se dostáváme k tomu, proč o tom vůbec píšu na blogu o líčení. Korektor na šediny nebo krém na jemné linky nejsou samy o sobě problém. Problémem je, když je bereme jako povinnost, protože jinak nás okolí potrestá pohledem nebo poznámkou o tom, že vypadáme unaveně.

🪞 Líčení má dvě zcela odlišné motivace, i když navenek vypadá stejně. Jednou je poslušnost vůči normě, která ženě říká, že stárnutí je potřeba schovat. Druhou je potěšení z rituálu, který si žena vybrala sama, bez ohledu na to, co si o jejích vráskách myslí kolegyně u vedlejšího stolu. Zvenčí ten samý štětec, zevnitř úplně jiný pohyb.

Rozeznat ten rozdíl u sebe není jednoduché, protože normu jsme si všichni odmala nasáli tak hluboko, že ji dnes prožíváme jako vlastní vkus. Možná je proto dobré si čas od času položit otázku, jestli sahám po konkrétním odstínu rtěnky, protože se v něm cítím dobře, nebo protože se bojím, jak bych bez ní vypadala. Odpověď se navíc může den ode dne lišit, a to je v pořádku.

Co to znamená v praxi

Volba nemusí být mezi „maskovat" a „protestovat", jako by šedivé vlasy musely být buď zamalované, nebo hrdě vyvěšené jako vlajka. Existuje i třetí možnost, tichá a osobní: dělat s vlastní tváří to, co člověku sedí, aniž by to muselo mít nálepku vzdoru nebo rezignace.

✨ Sám jsem chlap, kterému se do líčení nikdo nikdy nesnažil vsugerovat vinu, takže mluvím trochu z povzdálí. Ale řadu klientek i kolegyň slýchám mluvit o stejné úlevě, jakmile si dovolí líčení proměnit místo bránění. Přestat čekat, že jim krycí make-up vrátí desetiletí, a začít ho používat pro to, co jim právě teď dělá radost, je posun, který nemá nic společného s věkem samotným.

O podobném mechanismu, jen v širším měřítku, jsme psali v textu o tom, jak laskavost k sobě ovlivňuje to, jak vnímáme svůj vzhled. Platí tu stejné pravidlo: způsob, jakým se na sebe díváme v zrcadle, se dá trénovat stejně jako cokoli jiného.

Gillis svůj text uzavírá tím, že stárnutí není potřeba se bát ani ho popírat, protože jde o přirozený postup života. Souhlasím, jen bych dodal, že ten postup si každá žena může vyzdobit podle sebe, a nikomu za tu výzdobu nedluží vysvětlení.

Dvojí metr stárnutí nezmizí z večera do rána a jeden článek ho nezruší. Ale rozhodnutí, co si s ním v koupelně před zrcadlem uděláte vy sami, zůstává celou dobu ve vašich rukou.

Zbývá jen otázka, kterou si možná stojí za to položit dnes večer: sahá dnešní líčení po vaší tváři, nebo po vaší obraně? Napište mi do komentářů, jestli se u vás ten vztah k líčení v průběhu let nějak proměnil.