Většina z nás si myslí, že vždy ví, co chce. A stáváme se díky tomu sami čím dál více nemocní. Jsme nervozní, neurotičtí a čím dál více žijeme ve vnitřním napětí. Vysokém napětí. A neuróza je duševní onemocnění, která je důsledkem toho, jak svoje neakceptovatelné představy o sobě a tendence se podle nich chovat vytlačujeme pryč ze sebe, většinou do nevědomí či do druhých lidí kolem nás, především partnerů. Zkusili jste někdy svého partnera, či sebe dovést k myšlence, že jsme rozdělená, duální lidská bytost? Zkusili jste mu někdy tohle poznání přinést? Hmm a to ještě žijete? Ničemu se člověk tolik nebrání jako tomu uvědomit si, že není tím, za co se dosud pokládal. A to včetně svého vzhledu. No, jen se zkuste o někoho tak trochu otřít, o to jak vypadá a uvidíte kolik síry a popela, najednou z onoho andílka vyletí. Nejsme si vědomí toho, že, to co děláme již předem rozhodne náš limbický systém (a ten do nás předprogramovali rodiče a okolní prostředí, v kterém jsme vyrůstali), jenž nám to signalizuje prostřednictvím pocitů, podle kterých se pak řídíme a teprve poté si vše odůvodňujeme = okecáváme; domnívajíce se však, že jsme ve svém chování zcela svobodní a rozumní. Ha, ha ha, ha ha.
Jednou z věcí, která v nás vyvolává opravdu velmi vysoké napětí, je právě náš image. Naše vnější bariera mezi námi, naším tělem a okolním světem. Ta tvoří napětí o síle, jenž si nejsme schopni ani trochu představit. A už vůbec tomu nepomáháme, když se chováme tak, jako bychom byli někým jiným, než jsme. Nemá smysl snažit se vypadat jako klidný člověk, když jsem ve skutečnosti podrážděný a kritický. Nemá smysl tvářit se, že znám odpověď, když ji neznám. Nemá smysl předstírat, že mám určitého člověka rád, přestože jsem v dané chvíli vůči němu nepřátelsky naladěný. Nemá smysl předstírat, že jsem plný jistoty, když jsem ve skutečnosti vylekaný. Tím, že žijeme většinou v bezvědomí sebe samotného, se dopouštíme velkého imageového fópa. Náš vnější obal, naše ego spolu s naším oblečením, make-upem, stylem doplňků či tvarem účesu o nás vždy něco vypovídá. Přidáme-li k tomu náš postoj, tedy naši neverbální komunikaci a to o čem právě mluvíme, vzniká tak povětšinou nesourodý mišmaš informací, z nichž si většina odporuje! Nejsou tzv. kongruentní, to jest souhlasné. A nejvíce energie a času v životě získáme i ušetříme, když jsme pro ostatní dobře čitelní, a to co říkáme a jak se k tomu stavíme, je v souladu s naší duší. Tohle dovedu člověka naučit a ukázat mu to. Nevýhodou je, že mu ukáži i to, co by vidět, tak až úplně nechtěl. To je však celkem přijatelná cena za to, naučit se být tím, kým jste. Sami sebou.
Jistě řeknete si, tsch, co to tady plácáš frajere, to co ty vidíš, přeci není neomylné. Souhlasím, právě proto na to, co vidím, používám systém psychologické interpretace vzhledu 3AXIS VISUAL Language. Trénuji ho již 16 let. Moje prožívání není autoritou proto, že je neomylné. A že se tak navenek tváří, tím často lidi štvu. Je mi však základem, o který je možno se opřít právě proto, že ho je díky 3AXIS možné stále ověřovat novými cestami a způsoby. Takto je možné časté chyby našeho image = našeho vnějšího poselství o stavu naší duše, opravovat a zlepšovat. Ladit. Proč? Inu, protože právě podle těchto signálů a symbolů to se k nám druzí chovají. Vždyť je to to první, co na nás vidí! Pak už i možná jinak chápete význam věty: "Co na ní vlastně vidí?" Inu, to, co vy si nepřiznáte, miláškové. A proto je vám ta dotyčná osoba možná tolik nepříjemná. Mimochodem... víme, že na druhých se nám nelíbí právě to, co si my sami nechceme dovolit přijmout ve své psyché. A třeba to vyjádřit určitou formou stylu svého oblečení. Ó, jak nedoceněná je role módních tvůrců a stylistů a jaké velké množství je mezi nimi také, promiňte blbců, kteří se do toho často pustili jen proto, aby se sami schovali před společností, před ostatními. Taky sem tak začínal. Proč to nepřiznat. Nejlépe se přeci schováte tam, kde ten image tvoříte, no ne? Ovšem to, co si pak vy, naši klienti oblékáte, odráží spíše vnitřní nevyrovnanost toho dotyčného. Toho, kdo vaši image stvořil. A ti obyčejní lidé, co to nosí, jsou pak zase o kousek blíže k tomu, být více a více nemocní. Ovlivnění něčím, co sice není jejich, ale přitahuje je to natolik, že bez toho nemohou žít. Přitahuje to však jen naše nevědomí a tomuto tlaku se my skoro nemůžeme bránit. Znáte to, ne? Ty botičky prostě musíme mít!!! Viděla jsi tu halenku? No a pánové, my taky nejsem moc pozadu, přiznejme si to. Sex ve městě! Čtyři ženy, z nichž ani jedna v podstatě neví, co chce. Ať žije Dior, Prada, Louis Vuitton, atd., atd., atd., atd. Vždyť je to jen byznys, milé dámy a pánové. Znám vlastně jen jednu návrhářku, která lidi obléká nejprve svým srdcem.
Naučit se být tím, kým jsme, a to i v oblékání, tak toto lze uskutečnit pouze za předpokladu, že nám naše vlastní obranné mechanismy a obavy nebrání v přijetí přítomnosti. V tom, co nyní prožíváme. Pokud totiž sklouzneme z naší duše jen na povrch, pak se i my staneme povrchními a náš image se uzavře jako bojový obal našeho ega. A oddělí nás od naší podstaty, od toho čím jsme, od té božské přirozenosti, Kristovy jiskry, plnosti bytí, říkejte si tomu, jak kdo chcete. A tak se stáváme mnohdy jen prázdným a nenaplněným obalem. A to je to vysoké napětí, které nás v naší mysli, ale i těle nejvíce děsí. Jsme prázdnými obaly bez náplně, kterou si pak určuje kdokoliv jiný. Vzdali jsme se tak i své lidskosti. Vzdali jsme se totiž své odpovědnosti za ní. Chodit pak nahý není úchylka, jak si mnozí tzv. "slušně" vychovaní, lidé myslí. Chodit nahý a chtít, aby druzí mou nahotu viděli, znamená totiž volání o pomoc. O to, aby se našel někdo, kdo uvidí a uchopí mou duši a tím i mne, takového, jaký jsem. Těch společensky uznaných lží kolem, je už pro toho dotyčného prostě moc. A tak se to řeší závislostmi jako jsou sex, drogy a dříve rokenrol. Dnes Justin Drew Bieber a Tomáš Klus. Je totiž těžké žít ve lži, a tak se raději staneme závislými, abychom to, co vidíme nemuseli akceptovat. Přijmout. Vidět skutečnost a vnímat ji individuálně vědomě a nebo žít v ní celkem spokojeně jako nevědomé prase v chlívku společenského matrixu je velký rozdíl. A pak se nedivte rozvoji veškerých kultíků osobností a náboženských guru směrů, které preferují buď naprostou uvolněnost, co vám uvolní i emotivní "háčky" z vagíny a nebo naopak zase askezi či přísný rituál či řád. Obojímu ti s tou obnaženou postavou, ergo duší, snadnější podléhají, než ti oblečení. Hlavně svoboda, individualita a nezávislost, to je heslo dneška. Vedoucí a to právě díky oblečení, k ještě daleko větším neurozám (nemohu si koupit tyhle módní jeansy) a dětinskému očekávání na trendy; na to, co nám taťka a mamka trh zase nadělí. Jsme závislí na tom, kdo rozhodne o tom, co nás naplní. Namísto toho, aby prostě člověk tvořil sám sebe a svou individualitu zevnitř, nechává se vléci tzv. trendy do područí společensky uznané závislostí. Zvenčí. Takže si o svobodě můžeme leda tak lhát. I tím, jak vypadáme. Nebo spíše hlavně tím, jak vypadáme. Je to paradox, že, v posledních letech se nejvíce zdůrazňuje komunikace a je při tom ponejvíce přiznejme si to, v análu. Nikdo z nás totiž neví, jak se má k druhým chovat právě nyní. Neumíme se rozhodovat rychle, protože komunikační signály jsou tak popletené a lživé, že prostě nemohou fungovat dobře.
Zjistil jsem, že právě pro tu svobodu a pravdu v komunikaci je velmi prospěšné akceptovat druhého člověka. Ale opravdu akceptovat druhého člověka není vůbec snadná a jednoduchá věc, právě tak, jako porozumět mu. Mohu druhému skutečně dovolit, aby vůči mně nyní například cítil nenávist, i když je to můj partner a tvrdil mi před chvílí, že mě miluje? Mohu akceptovat jeho hněv jako reálnou a oprávněnou součást jeho samého? Mohu ho akceptovat, i když vnímá život a jeho problémy vcelku jinak než já? Mohu ho akceptovat? Toto vše je obsažené v dosažení PŘIJETÍ a to nepřichází snadno. Ego to má nastavené jednoduše. Řekne vám vždy jen NE. Podle toho ho taky poznáte. Nesnáší změny. Neumí se s nimi totiž vyrovnávat.
Já k tomu mohu udělat jen jedno. Na všech činnostech, co podnikám; svých kurzech, osobních konzultacích a nebo doma se pokouším tvořit prostředí, v němž je člověk přijímán, ať už zastává jakýkoli názor či prožívá jakékoli emoce. Jedině v tomhle prostředí si totiž člověk může dovolit říct a prezentovat i to, co je za "normální" (nesnáším slovo normální = jsem něčím normován = jsem nucen) situace uzavřeno a zůstává v něm. Ano, my jako lidé jsme nemocní. Tím, že bráníme svým partnerům, dětem či spolupracovníkům, aby byly sami sebou. Tím, že jim bráníme v tom, se oblékat, jak se jim líbí a čerpat z toho informace pro naši společnou komunikaci a vztahy. Tím, že všechny kolem neustále tlačíme jen do toho, že musí myslet jako my a cítit se stejně jako my. Protože pak můžeme splynout. Hurá, ať žije bezpodmínečná láska. Copak vážně neslyšíte, jaký je to protimluv? Bezpodmínečná totiž znamená, že to, co se líbí mě, je to "správné". A tohle není jenom o lidech jako o jednotlivcích, ale i o národech. Proto vznikly národní oděvní symboly jako příslušnost k něčemu. A my nesouhlasíme s tím, aby jiné národy myslely nebo cítily jinak než my.
A právě tato samostatnost každého člověka, jeho právo jít svou cestou a objevovat na ni svůj vlastní význam, se mi jeví být jednou z nejcennějších možností života. A tento význam se v prvé řadě vyjadřuje tím, ponechat mu volbu toho, co si vezme na sebe a následně mu to, co si vzal, chci umět popsat a říci mu, jakouže to vlastně informaci vysílá, popř. vysírá do svého okolí. Bohužel obojí je platné. Někteří lidi, kdyby věděli, co na sobě nosí napsáno za zprávy, tak se raději nepustí z domu ani na krok. A nemyslete si, že to neumíme číst. Čteme je pocitově všichni. Jo málokdo to umí rozšifrovat až na jádro.
Zjistil sem totiž, že když lidem umožníte akceptovat to jádro a vyjádřit jejich dosud potlačené a z jádra osobnosti vytěsněné obsahy jejich mysli, vede to k vyššímu souladu člověka se sebou samým. Ten nejúžasnější zápas o sebe sama se každý den odehrává v převlékacích kabinkách či před vlastní skříní. Čím více si uvědomuji svou přítomnost, své prožitky v ní, tím více si cením informační hodnoty svého vlastního organismu = tj. stávám se více sebevědomým. Tak se stává člověk vnitřně svobodnějším jedincem, tzn., že si je silněji vědom možností, kterými disponuje. Neznamená to nutně chovat se vždy autenticky, nýbrž umožním vám tím, že vám pomohu srovnat si vaši image v hlavě i v reálu, uvědomit si i to jakou společenskou roli vůči společnosti zastáváte. A vy se tak můžete stát "svými" i za tou tzv. společenskou "fasádou". Právě proto, že tato „fasáda“ již není nevědomým obranným mechanismem, nýbrž krásnou maskou, kterou může odložit, kdykoliv se mu zlíbí a maskou, která ke všemu bude akceptovatelná pro okolí, ale v prvé řadě pro něj, tedy nebude o něm lhát. A teprve toto je image, ve kterém se člověk stává svobodnějším a jeho mezilidské vztahy tak nemají pouze povrchní charakter. Absolutní přijetí vlastních pocitů asi není věc splnitelná absolutně, platí však, že čím víc je daný člověk schopen bez obav akceptovat rozmanitost vlastního prožívání (ergo oblékání a vzhledu), tím vyšší je úroveň jeho kongruence, jeho sladění se, jeho vnitřního spojení, jeho Hieros Gamos. A přijetí vlastních myšlenek, pocitů a pudovosti je to, co v nás otevírá opravdovost, tedy soulad mezi tím, co prožíváme a mezi tím, jak jednáme.
Zjistil sem, že ty opravdové vztahy, ať s druhými a nebo se sebou samým se vyznačují spíše tendencí ke změně než ke stálosti. Ale my změny nemáme rádi. A když tak jen za předem daných podmínek. Tak jsem díky práci se vzhledem pochopil, jak účinné je dovolit si být sám sebou. I když nejprve jen v oblečení. Ale je to skutečně účinné. Účinné pro můj lepší život. Co to znamená, poznat hranice vlastní trpělivosti a tolerantnosti a přijímat je jako fakt? Vědět, kdy chci ovlivňovat druhé a nebo kdy s nimi chci manipulovat a i toto přijmout jako fakt. Právě tehdy, když přijímám všechny tyto postoje jako fakt, jako nedílnou součást mě samého, stává se můj vztah k druhému člověku tím, čím je a tehdy je nejsnazší se rozvíjet a měnit. Já vlastně vším, co dělám jen více a více akceptuji sebe sama. To, co dělám, že oblékám a taky líčím lidi a povídám jim při tom proč si mají obléknout to a to a jak; tak to dělám především pro sebe. A přitom vzniká soulad, kdy každý z nás, kdo je ochotný být v tu chvíli sám sebou, zpozoruje, že nejen on sám se taky mění, ale mění se i lidé, s kterými přichází do kontaktu. A tak se měníme navzájem. A víte, co díky těmto tzv. "proměnám" vzniká? Vzniká mnohdy až neuvěřitelný klid. Pokoj v duši, která si navenek nemusí už na nic hrát. To byste nevěřili, jak to jednoho dokáže unavit.
Takové citlivé a aktivní pozorování jeden druhého je však v našem světě neobyčejně vzácné. Myslíme si, že druhému nasloucháme, že ho vnímáme, ale ve skutečnosti jen kontrolujeme, zda se chová bez svých podmínek, tedy podle těch našich. Tím ho však vedeme jen k tomu, aby se choval podle. Z čeho, že to vzniklo slovo podlý, podlost? Jen zřídkakdy dovolíme sami sobě přesně pochopit; jaký význam mají slova a vzhled druhého člověka pro něho samotného. Jsem přesvědčený, že je to tak proto, neboť porozumění je pro nás značně riskantní. Pokud si totiž dovolím chápat toho druhého, tak právě toto pochopení mě může změnit. A my všichni se, jak jsem předeslal, nejvíce bojíme změny. Více než smrti. Takže není lehké dovolit sobě samému pochopit a uchopit druhého člověka, úplně a empaticky vstoupit do jeho vnitřního světa. S láskou.
Tomu se myslím říká milovat. A milovat v podstatě znamená si intenzivně ověřovat správnost svých pocitů s míněním toho druhého a nechat se vést odezvami, které od něho dostávám. Ale to nemůžete podle slov, ty většinou lžou. Ano, všichni se chováme podle šablony slušnosti, kterou nám někdo vtiskl, to jest umíme si v prvé řadě lhát. Mnohdy tím strávíme celý svůj život. Já se ve svých vztazích ať osobních či pracovních pokouším sebe i druhé směřovat k tomu, co nazývám větší otevřeností k vlastnímu prožívání. A tak se taky více dívám.
To protože současně s tím, jak roste lidská pozornost vůči vlastnímu prožívání, dochází k „odkládání masek“, které jsou považovány za neefektivní. Odumřou. A nebo dojde k jejich přetvoření právě tak, aby zůstávali maskami, ale přesto dovolily ukázat to podstatné z nás. Tvořím image a vzhled lidí podle toho jací jsou a jak se chtějí přijímat oni sami a tyto kritéria jejich vlastního sebehodnocení již potom nejsou v takové míře nevědomě potvrzována hodnocením tzv. autorit, kterým dříve podléhali (rodiče, TV, kamarádi, média). Činím člověka svobodným, díky jeho oblečení, líčení a účesu.
Opravdový imagemaker nemá nic, co by vás naučil v konvenčním slova smyslu, nemá nic, co by vám předal - žádné nové informace, názory ani pravidla chování, etikety, oblékání. Jeho jediným úkolem je pomoci vám odstranit všechno, co vás odděluje od reality toho, čím už jste a co už v hloubi duše víte. Je tu proto, aby vám odhalil onen rozměr vnitřní hloubky, kterému se říká klid. A toto vše je podstata procesu, který nazývám poněkud tajemně „SPIRITUAL IMAGE“.
MZZ
